Vysoké mříže zvětralé dechem času. Lhostejné náhrobky spící pod přikrývkou spadaného listí, krčící se v majestátním stínu přilehlého krematoria. Zchátralá prkna laviček. Zvlhlá. Opuštěná. Vznešené sochy kajícně zahleděné do země. Přízračné. Němé. Půvabné. To vše kolem dokola obehnáno chladným neprostupným kamenem…a uprostřed klid. Nesmrtelné, posvátné ticho, vydechované každým koutem soukromé knihovny Osudu.
Slunce putovalo stále výše napříč oblohou; místní vzduch však jakoby svými nenechavými prsty prohřát nedokázalo.
Ne docela.
Se zavřenýma očima se položila na záda do měkké trávy. Pod slunečníkem z dubových větví, prsty proplétajíc jemná stébla, skrze tenký závoj očních víček pozorovala hypnotickou hru světla a stínu na svém obličeji.
Přetočila se na bok a labužnicky vdechovala aroma chladem navlhlé půdy.
Kolik dalších v tuhle chvíli pod ní asi odpočívá?
Cinknutí čajového servisu, hřejivá náruč vůně teplého kakaa, šelest obracené stránky číslo sto šedesát... Ze spárů zasněné dřímoty jí probraly hlasy spletené nitkou hovoru a veselý smích.
„Snílku, dáš si ještě koláč?“
Již vsedě si urovnala pomačkaný lem bavlněné sukně a rukou v krajkové rukavičce se natáhla po nabízeném piknikovém talířku s moučníkem, za který úsměvem poděkovala.
Na spánek bude času ještě dost.
By Haru
I’m not strong enough
Like a moth
I fell for her cold beauty
…
Nedokázal som od nej odtrhnúť oči. Od jej tváre lemovanej blond vlasmi, ktoré ako vodopád padali na holé ramená. Túto hrivu krotila len čelenka s načechraným závojčekom. Ten akoby sa v závisti snažil za priehľadnou čipkou ukryť aspoň časť tej porcelánovej tváre. Pery sa v lesku sviečok leskli načierno a pootvorené predstavovali priam neodolateľné pokušenie. Obnažený dekolt a ramená priam belostne žiarili, spolu s tmavou líniou výstrihu tvorili srdce. Pohyby jej rúk v saténových rukavičkách pripomínali vzlet čiernych labutí rovnako ako telo zahalené do gotickej nádhery šiat.
Napila sa. V pohári sa roztancovalo červené víno. A keď pokladala štíhly pohár naspäť na ebenový stolík neozvalo sa ani to najtichšie cinknutie. Zadívam sa na tmavý obtlačok jej pier na okraji pohára. Keď zdvihnem zrak stretnem sa z jej pohľadom. A to bol okamih, keď som si uvedomil, že som beznádejne stratený.
Len horúčava sálajúca z jej nahého tela ma vždy, znova a znova presviedčala, že je skutočnou bytosťou z mäsa a kostí. Ovinula okolo mňa ruky a nechtami si ma označkovala. Každým vzdychom si ma k sebe pútala pevnejšie. A potom...
Neodišla, ale ani nezostala. Jej neprítomnosť mi drásala srdce, no prítomnosť neprinášala žiadne uspokojenie. Mohla mi dať všetko len to jediné nie. Veď ako by niekto, koho srdce chladom už dávno puklo a zmrzlo mohol milovať? Navyše, také zlomené srdce, je veľmi nákazlivou chorobou.
…
I just couldn‘t see
Through veil of cobwebs
That graveyard of broken hearts in her eyes
Toť vše, aspoň teda pre dnešok, a potom ešte by som rada vyhlásila novú tému, na budúci týždeň, čiže ak by sa niekto rád pridal len smelo do toho. Takže tento týždeň som mala tému vyberať ja, ale keďže Walentine sa už o niečom prekecla a mne sa nechce vymýšľať nič iné... mnooo... nová téma je proste: Čierna krabica
Tak, vyložte si to ako chcete a ak by sa vám do toho chcelo... môj mail nájdete uvedený vyššie ;)
