By Walentine :)

Neskoro ale predsa :) textík od Walentine. Ono, asi keby to bol niekto iný asi by som to už nepublikovala, ale momentálne tie jednohubky bežia tak nejak vďaka nej :D

Krok. Krok. Listí praská jako suché kosti – a podzim hřbitovu přidává na kráse… Těžké jsou tlející vzpomínky mrtvých, šedé světlušky nad hroby, které smrtelníci nevidí. Těžké je nevyplakané nebe tesklivého podzimu.


Pokud je kostel místo, ve kterém člověk může být blíže Bohu, tak hřbitov vytváří cestu k tomu nespatřitelnému, co se skrývá za zánikem hmoty. Kolik lidí zde asi, díky své fascinaci sebezničením, odložilo své tělo?


Někdo o sebevraždě říká, že je to odvaha, jiný slabošství. Odvaha odporovat nejzákladnější touze svého těla a určit si svůj vlastní osud. Slabošství, nedostatek síly, trmácet se svým životem dál.


Často tu chodíval. Říkával, že proto, aby nezapomněl, že život je jen cesta ke Smrti. Dodnes mi zní v uších tón toho jeho „Setkáme se na hřbitově“ – to jsem vždycky věděl, že se chce zahalit do cigaretového kouře a opít nás tak, abychom mohli divočit do sytosti. Aby na chvíli odložil tíhu vědomí vlastní pomíjivosti.


Nemohl jsem vědět, že jeho poslední „Setkáme se…“ má jiný význam, než jaký jsem mu přikládal.


Krok. Krok. Listí praská jako suché kosti – hřbitov pro něj měl krásu v každém období… Těžké jsou palčivé vzpomínky živých, oči mých démonů v tmách. Těžké je ptát se, jak brzo složím své tělo vedle jeho.