Take what you want!

J.H. Krchovský

Rozhodla som sa vás oboznámiť (tých ktorí by ho ešte nepoznali) s jedným z mojich obľúbených poetov :) Jeho ctené meno sa stalo titulom tohto článku a jeho tvorba obsahom. Snažila som sa pomedzi tú prehnitú pochmúrnosť poprepletať aj vtipné perličky Krchovského satyri. Prajem vám aby ste si jeho básne užili minimálne tak ako ja, no radšej sa v nich nehľadajte. Ešte by ste sa našli... ;)

JAK BUDE PO SMRTI? - TOBĚ DOST TĚŽCE...
není co závidět; netěš se, - těš se!
ale ne, duše má, čeho ses lekla
- očistce, mučení, plamenů pekla?
to je moc humánní, mírné a všední...
Jak bude po smrti? Tak jako před ní

PĚT KROKŮ VPŘED A ČTYŘI ZPĚT JDU PODÉL PLOTU
vítr mne rve a řve: Dál nechoď, nechoď dále!
- proč právě teď bůh seslal takovouto slotu
když spěchám stát se králem na maškarním bále?!

Ten svinský vítr! Kéž by aspoň chvíli nevál
dlaň tisknu k masce, jež tak bolestně mě vězní
a dál podzimní nocí kráčím na karneval
v té nejkrutější ze svých masek - totiž bez ní

NA VRATKÉ HLADINĚ PLUJÍ DVĚ LABUTĚ...
tu a tam (po tom všem...) strništěm škrábu tě
ty moje ubohá, rusalko bledá...
- ach, Leda s labutí! (S labutí - leda...)

ODEŠLA... INU CO, - LHAL BYCH, ŽE BREČÍM...
odešla s úsvitem (alespoň s něčím)
- po čtyřech odlezla k domovním dveřím...
že prý mi nevěří (a tomu věřím)
a že prý od včera (- lež v jednom kuse!)
neměla vůbec nic teplého v puse

SPÍM A SNY MÁM SAMÉ HNUSNÉ...
proč, když vedle sebe usnem
proč se nezdáš v mých snech ty?
denně křičím ze sna: Pojd' sem!
přesto vstávám sám a zpocen
s vlastní kůží za nehty...

JAK BYCH MĚL V PRDELI PÁLIVOU KAPII
pospíchám na pivo, už ať se napiji!
týden jsem nechlastal (aspoň ne "přes míru")
což mohlo ohrozit běžný řád vesmíru

DŮM VE TMĚ, V DOMĚ TMA, DŮM NA SAMOTĚ
a ve tmě já, a ve mně tma; sám v domě
na klíně chovám týden mrtvé kotě
- zemřelo steskem, asi dva dny po mně

POSLEDNÍ VEČEŘE
Jenom já a můj stín... - Zbylí dva v arše
gramofon vyhrává smuteční marše
a břehů nevidno, ani hor, natož měst...
poslední večeře (jednotné menu):
prsíčka holubic, obloha - ratolest
stylové prostředí, nelidské ceny

MÉ MILÉ JE DNES DVACET ČTYŘI
tak vytáhl jsem z kalhot úd
a napsal jsem si na žalud:
"Vše nejlepší Ti přeje Jiří!"
už zvoní zvonek, otevírám
se ztopořeným pohlavím
dvě pionýrky na mě zíraj
snad přišly pro sběr, co já vím...

Obvyklá směsice hnusu a lítosti
podobných kriplů jsem skolil už mnoho...
nicméně počkáme, kdo koho vykostí
já versus nový den... Schválně, kdo s koho

Co že jsem říkal? Nevím už
asi že bude dobře zase...
co jsem to hledal? Aha, nůž
co jsem to chtěl... Jo, podřezat se

PŘED NOEMOVOU ARCHOU ČEKÁM
na bytost hodnou nadčlověka
a čekám marně, to já vím
sám sebe s ženským pohlavím

MÉ „RÝMY“... – MOHU ZVÁT SVÉ BÁSNĚ SVÝMI?
já jsem je nepsal; já byl napsán jimi...

JAZYK MI LEZE Z ÚST A HLAVA SE MI TOČÍ
nemohu snést ten pohled, pohled vlastních očí
a stísňující, neodbytný pocit viny
– já nejsem já. A nejsem ani nikdo jiný

Nevím, v kterém sedím pajzlu
nevidím už přes své oči...
na thérové zídce hajzlu
kreslím velké srdce močí

Až tam půjdu do pětice
(zatím jsem byl čtyřikrát)
napíšu doprostřed srdce:
JÁ + JÁ že mám se rád

Má bestiální něho
chtěl jsem se zavřít
s tebou
do domu srdce mého
kde se sny o snech
ve spánku zdají...
zavřít se do něj
než strhnout ho dají...
do prázdných oken
jsem příliš zamilován
obehnán drátem
a skrz naskrz
podminován

ACH, ŽIVOT JE TAK TRAPNÝ, BOŽE
jak uprdnutí do soulože

Destiny

I knew THIS girl

she was like the dog

what BARKS,

but doesn't bite.

She HATED all this pink princess stuff

but loved to eat pink donuts

just so she can DESTROY that horrible colour!

She was talking one day

about DEMONS.

She believed that some people

have their own PERSONAL demon

who makes them act certain way.

The WAY they don't wanna be!

I think I loved her, in a way...

PS: true story

(please excuse my possible mistakes in text, the problem is that this is the way Im really talking, so Im not that cautious about grammar :P and for better wiev of the picture click on it ;))

Scream

Počujem rev
zakrývam si pred ním uši

chcem si ich vyrvať z lebky

leziem pod posteľ

...

potom si uvedomím,

že to kričím ja!

Lullaby

Pôvodne písané ako jednohubka, ale... Prepáčte, že takto zanedbávam blog, i keď... čo sa vám mám čo ospravedlňovať? Je to môj blog! Ak sa vám moja nepravidelnosť, dlhé odmlky nepáčia tak viete na čo slúži to krásne červené X v pravom hornom rohu!

V každom prípade, môj maturitný ročník sa už rozbehol a to vražedným tempom. Rozpracovaných mám viacero poviedok, nápadov, textov, ale nieto času a úprimne povedané ani chuti.

Tak si aspoň užite(?) toto kratšie dielko. Bolo písané na tému Lullaby :)

Zahalená v smutnej nehe, spomedzi pier sa žene derie tichá uspávanka. Tá pieseň, melódia, každučká nota, popretkávaná je neviditeľnými slzami. Uzlíček v jej náručí, ukolísaný matkiným hlasom a pravidelným dupotom konských kopýt spí pokojným spánkom neviniatok. Len občas pokrčí drobné čelíčko, keď chlad blížiacej sa zimy nakukne dnu. Zatiaľ si koč naďalej uháňa po kamennej ceste. Drevené kolesá podchvíľou sčeria hladinu mláky a popoženú farebnú loďku suchého listu po hladine.

Myslela som, že ja nedokážem dať dar života. A predsa. Kútiky úst sa slabunko roztiahnu v náznaku či v odvare z úsmevu. Splodený v hriechu, nikdy si nemal uzrieť svetlo tohto sveta. Napriek tomu ma už len to pomyslenie, že si napĺňa šťastím až po okraj.

Klepot kopýt o kamennú dlážku zaznieva vo väčších intervaloch, keď pár vraníkov plynule prejde do klusu až úplne zastaví. To stále sa predlžujúce ticho zviera ženino srdce každým okamihom silnejšie. Neodtŕhajúc zrak od svojho šťastia zíde po lakovaných schodíkoch a zastane pred vysokým mužom v uniforme. No syn kráľovninho milenca by na dvore dlho neprežil.

Vojak na ňu uprel oči v akomsi pokuse o chápavý pohľad, ale jeho tvár i naďalej mala masku kamenného výrazu. Keby jej kŕč žiaľu div nelámal rebrá, vzkypel by v nej hnev. Však pri pohľade do chlapcovej tváre nedokázala cítiť nič viac ako neskonalú lásku a ľútosť, nad jeho strateným osudom. Muž sledoval tento výjav bez pohnutia brvy. Kráľovná si synčeka naposledy privinula. Zanôtila posledné verše uspávanky. Na čelo mu vtisla posledný bozk v nádeji, že ho ochráni pred zlým a podala dieťatko načahujúcim sa rukám. S bolesťou v duši tam stála a hľadela na muža s jej pokladom v náručí, ktorý vysadá na koňa. Bezmocnosť ju zožierala zvnútra ako zhubný parazit keď pozorovala chrbát miznúci v diali.

Snáď s teba spravia dobrého vojaka.

Všetok ženin smútok sa rozlial a vpil do zamračenej oblohy, jediného svedka tejto tichej krádeže. A potom po kvapkách sa začal spúšťať na špinavú zem, haliac svet do šumu ľútosti. Jediné tie pokrivené pahýle holých stromov sa k plačúcemu nebu naťahovali, pokúšali sa ho utíšiť. No márne. Prietrž sĺz neustala ani keď k nej doľahla melódia uspávanky, ktorú kráľovná stále nosí na perách.

Moth

poletujú si na krídlách

jemne poprášených

pestrofarebnou bezstarostnosťou

nechajú sa unášať životom

neexistuje tma

bezmocný strach

tiché výkriky

žeravý hnev

bodavá závisť

nočná mora

odvracajúca sa

od svetla

ja?

...

cez toľkú temnotu nevidím ani do seba

Runing away

Headphones and cigarette

lighted up on the edge of reality...

run

Book disappearing in wet fog

rising from hot tea cup...

run

Autumn puddles sinking yellow boats

like windows to another worlds...

run if you can