JAK BUDE PO SMRTI? - TOBĚ DOST TĚŽCE...
není co závidět; netěš se, - těš se!
ale ne, duše má, čeho ses lekla
- očistce, mučení, plamenů pekla?
to je moc humánní, mírné a všední...
Jak bude po smrti? Tak jako před ní
PĚT KROKŮ VPŘED A ČTYŘI ZPĚT JDU PODÉL PLOTU
vítr mne rve a řve: Dál nechoď, nechoď dále!
- proč právě teď bůh seslal takovouto slotu
když spěchám stát se králem na maškarním bále?!
Ten svinský vítr! Kéž by aspoň chvíli nevál
dlaň tisknu k masce, jež tak bolestně mě vězní
a dál podzimní nocí kráčím na karneval
v té nejkrutější ze svých masek - totiž bez ní
NA VRATKÉ HLADINĚ PLUJÍ DVĚ LABUTĚ...
tu a tam (po tom všem...) strništěm škrábu tě
ty moje ubohá, rusalko bledá...
- ach, Leda s labutí! (S labutí - leda...)
ODEŠLA... INU CO, - LHAL BYCH, ŽE BREČÍM...
odešla s úsvitem (alespoň s něčím)
- po čtyřech odlezla k domovním dveřím...
že prý mi nevěří (a tomu věřím)
a že prý od včera (- lež v jednom kuse!)
neměla vůbec nic teplého v puse
SPÍM A SNY MÁM SAMÉ HNUSNÉ...
proč, když vedle sebe usnem
proč se nezdáš v mých snech ty?
denně křičím ze sna: Pojd' sem!
přesto vstávám sám a zpocen
s vlastní kůží za nehty...
JAK BYCH MĚL V PRDELI PÁLIVOU KAPII
pospíchám na pivo, už ať se napiji!
týden jsem nechlastal (aspoň ne "přes míru")
což mohlo ohrozit běžný řád vesmíru
DŮM VE TMĚ, V DOMĚ TMA, DŮM NA SAMOTĚ
a ve tmě já, a ve mně tma; sám v domě
na klíně chovám týden mrtvé kotě
- zemřelo steskem, asi dva dny po mně
POSLEDNÍ VEČEŘE
Jenom já a můj stín... - Zbylí dva v arše
gramofon vyhrává smuteční marše
a břehů nevidno, ani hor, natož měst...
poslední večeře (jednotné menu):
prsíčka holubic, obloha - ratolest
stylové prostředí, nelidské ceny
MÉ MILÉ JE DNES DVACET ČTYŘI
tak vytáhl jsem z kalhot úd
a napsal jsem si na žalud:
"Vše nejlepší Ti přeje Jiří!"
už zvoní zvonek, otevírám
se ztopořeným pohlavím
dvě pionýrky na mě zíraj
snad přišly pro sběr, co já vím...
Obvyklá směsice hnusu a lítosti
podobných kriplů jsem skolil už mnoho...
nicméně počkáme, kdo koho vykostí
já versus nový den... Schválně, kdo s koho
Co že jsem říkal? Nevím už
asi že bude dobře zase...
co jsem to hledal? Aha, nůž
co jsem to chtěl... Jo, podřezat se
PŘED NOEMOVOU ARCHOU ČEKÁM
na bytost hodnou nadčlověka
a čekám marně, to já vím
sám sebe s ženským pohlavím
MÉ „RÝMY“... – MOHU ZVÁT SVÉ BÁSNĚ SVÝMI?
já jsem je nepsal; já byl napsán jimi...
JAZYK MI LEZE Z ÚST A HLAVA SE MI TOČÍ
nemohu snést ten pohled, pohled vlastních očí
a stísňující, neodbytný pocit viny
– já nejsem já. A nejsem ani nikdo jiný
Nevím, v kterém sedím pajzlu
nevidím už přes své oči...
na thérové zídce hajzlu
kreslím velké srdce močí
Až tam půjdu do pětice
(zatím jsem byl čtyřikrát)
napíšu doprostřed srdce:
JÁ + JÁ že mám se rád
Má bestiální něho
chtěl jsem se zavřít
s tebou
do domu srdce mého
kde se sny o snech
ve spánku zdají...
zavřít se do něj
než strhnout ho dají...
do prázdných oken
jsem příliš zamilován
obehnán drátem
a skrz naskrz
podminován
ACH, ŽIVOT JE TAK TRAPNÝ, BOŽE
jak uprdnutí do soulože
Krchovský... skvost české poezie
OdpovedaťOdstrániť