Jednohubky: Bubon

A je tu druhá porcia jednohubiek! Tento krát však, na moju obrovskú radosť, nie sú dve, ale tri - týmto chcem zároveň poďakovať Kami za príspevok :) Takže odteraz budú poviedky radené abecedne podľa nickov autorov, nech to má aspoň aký-taký systém a tiež pribudne anketa. V tej môžete až do budúceho piatku hlasovať, ktorá jednohubka sa Vám najviac páčila. Nejde o súťaž a nechcem aby to tak bolo chápané! Rada by som hlavne dokopať všetkých návšteníkov aspoň k takémuto vyjadreniu, keď už je kometárov pomenej. Jeden klik Vás teda fakt nezabije! :D A teraz, bez ďalšieho zdržovania, sa do toho pustíme.

Haru

Do pľúc naberiem hlboký dúšok nočného vzduchu presýteného ozónom, pachom mäsa a štipľavým dymom. Stromy šumia pod rytmy piesne a svätojánske mušky tancujú nad potôčikom iba nízko. Pukotajúci ohník vrhá na snedé tváre naokolo bláznivo hýriace tiene. Väčšina mladých žien sa v rezkom tempe zvŕta okolo ohniska. Ich smiech, pohyby. Je to opojné. Na mňa, na dievča z mesta, pôsobia ich pohupujúce sa boky a žiarivé farby odevu priam hypnoticky.

Zavriem oči. Musela som vypadnúť! Každým dňom sa pocit, že sa na mňa zrútia steny vlastného bytu či kancelárie, stále prehlboval. Bolo len otázkou času kedy to nevydržím a budem sa musieť do tých vypolstrovaných miestností vrátiť... Dosť! Namiesto úvah sa radšej ponorím do veselých melódií. Rozhliadnem sa a neubránim úsmevu. Snáď každý kto netancuje má v rukách nejaký hudobný nástroj! Sú úžasní!

Zrakom spočiniem na žene, možno o málo staršej ako ja, možnože naopak mladšej. Havranie vlasy jej ako hodvábny príboj vo vlnách padajú na nahé ramená. Šatka uviazaná cez vysoké čelo ich trochu krotí. Čokoládovú pokožku má na pohľad dokonale čistú a jemnú ako zamat. Človek ten hladký dotyk priam cíti na celom tele. Výrazné lícne kosti umocňujú hlbokú čierňavu v očiach. Sukňa, červená sťa divý mak, odhaľuje pevné stehná a chodidlá prosté obuvi. Na zemi, pred ňou, medzi jej roztiahnutými nohami stojí veľký africký bubon. Na zažltnutú osliu kožu bubnu v rýchlom tempe dopadajú jej dlane. Alebo len prsty, či ich brušká? Nedokážem to odhadnúť! O lýtka ženy sa so spokojným pradením otiera biela mačka. Hebký kožúšok i fúzy ju musia štekliť, no pohyby rúk to nespomalí. Naďalej dopadajú pravidelne a uvoľnene zároveň. Vnútorný rytmus a cit ju vedú spoľahlivo. Mám pocit akoby sa tep môjho vlastného srdca podriadil úderom na ten jediný bubon. Dych sa mi zrýchli, hlava zatočí.

Žena na mňa zrazu pohliadne, jej plné pery sa zvlnia v úsmeve. Nedokážem sa od nej odtrhnúť. Vstane, podá nádherný nástroj mužovi sediacemu vedľa a pomaly našľapujúc opustí kruh. Dlaňou pohladí hrubú kôru stromu stojaceho takmer za hranicou kam dopadá svetlo táboráku. Pohľadom cez plece ma vyzve aby som ju nasledovala. I keby som chcela vzdorovať, nedokázala by som to. Nohy ma samotné vedú v jej krokoch. V šere lesa pred sebou vidím kde tu mihnúť sa ohnivú červeň. Stromy sa rozostúpia, vstúpim na malú lúku. Vo vysokej tráve je tam natiahnutá moja cigánska kráska. Leží na boku, sukňu rozhalenú skoro až k panve, kde tu zahliadnem oblí zadoček. Hrá sa so steblami trávy. Jedným ťahom ruky na ne položí šnúrku, ktorá dovtedy držala bielu riasenú halenku na nej.

Keď ma zbadá prevalí sa ma chrbát. Blížim sa k nej, skláňam sa nad jej telom. Pod prstami je pružné a horúce. Jemne zvlečiem priesvitný kus látky cez jej pevné prsia. Zvonivo sa zasmeje a stiahne ma k sebe do pelechu z uležanej trávy. Naše telá sa prepletú a mne už stihne prebehnúť hlavou len ten úžasný kontrast. Moje svetlé blond vlasy sa zapletú do jej tmavých prameňov, biela koža na snedej. Do vedomia mi vtrhnú bubny. Ich živé dunenie ma celú naplní. Prichádzajú z diaľky a predsa sú tu! Cítim ako sa žena podo mnou vzrušením zachveje. Dotyky a bozky, akoby z nás stúpala para. Na obnaženej pokožke nabehnú zimomriavky a predsa mi je horúco. Všetko čo robím je za zvuku mocných úderov. Tie bubny ma tú noc viedli, viem to... Na pery jej vtisnem posledný roztrasený bozk. Šepkám, že sa vrátim. Ona sa len pousmeje. Neverí mi. Odchádzam.

Musím naspäť do tej šedivej reality, ktorú som až doteraz pokladala za skutočný život. Lenže ja viem, že sa sem raz vrátim. Na toto miesto, k spevu a tancu, k ohňu i bubnom, no hlavne k NEJ! Netuším kedy, za týždeň, dva, mesiac, rok, desaťročie, v snoch či po smrti. Ale vrátim sa k tebe! A nájdem ťa, tu vo vysokej tráve hrajúcu na bubon.

Kami

Ležím na nemocničnom lôžku, oči upreté do stropu a v hlave sa mi znejú pravidelné krátke tóny. Údery do rytmu, do kroku. Do krokov mnohých mužov stojacich za sebou a idúc dopredu, zbraň pripravenú na ramene. Bubny znejú, stále a silnejšie, hučia a nechcú odísť. A to už mali byť dávno preč. Dobré štyri dni mali byť preč. Počul som v rádiu: „Vyhrali sme!“ no oni nič. Oni nepočujú iba privolávajú pravidelné kroky, presne také, aké počujem aj teraz. Približujú sa a ja stuhnem. Nie doslova, viac sa totižto pri ochrnutí nedá. Dokonca nemôžem ani rozprávať a pozdraviť prichodiaceho, ktorý práve otvoril dvere.

Moje vnútro sa zatrasie a bubny ustanú, tiež s očakávaním utíchnu, pokým nepríde k mojej posteli. Strhaný, neumytý a stále vo vojenskom úbore. Nepozdraví ma a ja neviem- viem, ale to som nechcel! Ako mu to mám povedať? Že som toho generála nepobozkal z vlastnej vôle? On umieral a mal vyššiu hodnosť, nechcel som, ale musel. Požiadal ma o to. Počuješ?! Aspoň to vidíš? Pozri sa mi do očí!

Počujem jeho vzdych a... nie, neodchádzaj! Nezatváraj tie dvere, počkaj! Buchnutie. Jasné, zreteľné a všetko vypovedajúce. A opakujúce sa, stále ho počujem. Mení sa a z buchnutia dverí sa stávajú opäť tie pravidelné bubny. Údery do rytmu, údery do kroku.

Walentine (pozn.: Omluvte prosím případné nesrovnalosti, o indiánské kultuře nevím téměř nic.)

Přišlo ráno.

Něžně rozfoukalo sny, rozezpívalo ptáky… Poplašilo temnotu. Prahou vál mořský vítr; slaný, teplý, ospalý.

Sára se usmála, ještě dřív, než stihla otevřít oči.

Její spolubydlící se k ní posadila na kraj postele, a zavoněla ranní kávou. Prohrábla své kamarádce její zlaté, husté vlasy a vtiskla jí do dlaní kouřící hrníček.

„Díky, jsi poklad…“

„ Nojo. Budu hádat… Zas ten samej sen?“

Zasněný úsměv jí byl dostatečnou odpovědí. Povzdychla si, přetočila oči, a odcupitala do kuchyně.

Sářiny čokoládové oči se zavřely. Potřebovala si znova vybavit tu tvář, Jeho tvář, než na ní zase přes den zapomene.

Ucítila vůni lesa, noci, masa a hořícího dřeva… Ano, takhle přece voní domov… Rozhlédla se. Stála u obrovského půlnočního ohně, kolem kterého na zemi poposedávala celá rodina. Stařešina dovyprávěl příběhy – a nastalo ticho, ticho před tanci.

První úder do bubnu rozechvěl zemi.

Sára se otočila.

Seděl na kameni jako ostatní hudebníci, a překříženýma nohama objímal buben. Jeho silné, krásné, rituálně pomalované tělo měl zahalené pouze kolem boků. Na krku mu visel náhrdelník z korálků a zvířecích zubů – důkaz jeho statečnosti a síly. Jeho jemné, dlouhé, havraní vlasy byly místy spleteny, místy vyčesány do zdánlivě složitého účesu plného ptačích per, který držela čelenka z kůže.

Usmíval se. Díval se přímo na ni. Černé, tak černé oči plné něhy, lásky a divokosti, „ty, ty jsi má!“, a Sára věděla, že i když kolem ní tančí další ženy, on bubnuje jenom pro ni…

Otevřela oči.

Vstala, a začala se připravovat na první přednášku.

. . . .

Dnes se rozhodla jít do školy přes Karlův most. I když neměla příliš ráda davy, chtěla se podívat na pouliční hudebníky – často hráli už od rána lidem, kteří spěchali do práce…

Minula kytaristy vyhrávající španělské rytmy, umělce kreslící portréty, suvenýry… Když ale došla téměř ke konci mostu, přešel po ní mráz. Uslyšela bubny.

Přidala do kroku a surově, zoufale odstrkávala těla kolem ní, nehledě na nadávky. Srdce jí bušilo v šíleném rytmu. Konečně se dostala až ke kapele.

Těžko potlačila zklamání a tíživý, hluboký smutek.

Nebyl tady.

A ona si byla tak jistá tím, že ten rytmus zná…

Zatímco si nadávala do bláhových snílků, prohlížela si umělce jednoho po druhém. Byli mladí, odrbaní, momentálně v extatickém opojení z hudby.

Potom k ní ale jeden z nich zvedl oči.

Černé, tak černé, zastřené, plné svobody a nebeské extáze…

Strnula v němém úžasu. Byl to On.

Na záver opäť nová téma, tento krát z hlavy Walentine. A tou témou je, alebo skôr sú "podväzky" resp. "podvazky" ako mi bolo v češtine zdelené :D tak sa do toho pustite a ja len dúfam, že po tom čo som splodila teraz mi vôbec niečo k téme zíde na um.